Navigace

Obsah

Turistická atrakce "Cestujeme po Evropě"

Pohádkový Bukovec - tentokrát hlavně pro děti


Milé děti, milí kamarádi. Už jste někdy četli něco z občasníku naší obce nebo se koukli na internetové stránky Bukovce? Předpokládám, že ti starší z vás ano. Ale ti mladší? Kdo ví? A ti, co ještě neumějí číst? Tak v tomhle případě se snad ani nemusíme ptát. Abychom vás povzbudili, dovolíme si tentokrát změnu. Zveme vás totiž pod Kempu - ano, tam kde se ještě nedávno stavěly ty nové chodníčky a most a další zvláštní věci. Co tam na vás čeká? Poslouchejte, pokusím se vyprávět:

Víte, jak obvykle začínají pohádky? „Za devatero horami a  devatero řekami …“ My v Bukovci ale můžeme začít docela jinak - mnohem krásněji. Třeba takhle: „Za našimi horami Čantoryjí, Stožkem, Filipkou, Krkavicí, Gróničkem, Bahencem, za Gírovou, Komorovským Grůněm a naší Kempou“, v malebném bukoveckém údolí u říčky Olzy.“ Zde nalezly před nedávnem svůj nový domov roztodivné pohádkové bytosti. Vtesány do tvrdého dubového dřeva nám chtějí každá vypovědět svůj jedinečný příběh. A protože vy děti máte jednu velkou výhodu - umíte totiž kreslit nádherné obrazy ve své mysli - tak si představte, že spolu vstupujeme přímo do pohádky. Nejdříve projdeme opatrně branou z vrbového proutí a už jsme tam. Přímo v naší bukovecké pohádce! Docela kousek za zeleným obloukem větví potkáme přímo na chodníčku Ošklivé káčátko. I když se stále ještě tváří smutně, my už dopředu víme, že jeho krása je skrytá a přijde čas, kdy nad ostatními posměváčky vynikne. S Ošklivým káčátkem je to jako se skromným člověkem - svou dobrotu nepodbízí, ale raději skrývá. V těsném sousedství našeho káčátka uvidíte stát neohroženého Prince Bajaju s dvousečným mečem, s  dvojím darem odvahy a statečnosti. Možná nám moudře napoví, že pouhá síla v boji nestačí. Kousek od prince spí Šípková Růženka, která zde čeká na odhodlaného zachránce. Kdo z nás se prosekává trnitým křovím vlastního života, ten se obyčejných šípků nezalekne a cestu k Růžence jistě najde. Zkuste se podívat, co naše Růženka skrývá v dlaních. Vidíte panáč- ka Pinocchia? Stojí přece támhle, kousek opodál. Vydejte se cestičkou směrem, kde u nás vychází slunce a hned jste u něj. Všimli jste si, vypadá trochu smutně. To asi kvůli tomu velkému nosu. Jó, kdyby ten chlapec tolik nelhal…, ale co naplat, trest je trest. Jen aby se nám něco podobného náhodou také nestalo. Kamarádi, co myslíte, čí je ta chaloupka na muří noze? Baby Jagy? Myslí- te? Schválně, zkuste k ní přijít a poručit jako ve známé pohádce Mrazík: „K lesu vchodem, k Ivanovi zády!“ Jsem zvědav, zda vás poslechne. Pokud se nehne, podívejte se, jestli v ní vůbec někdo bydlí. Když se nyní od chaloupky vydáme směrem k dřevěnému mostu, potkáme: „Babičku! Ne, vlastně dě- dečka! Ne, vlastně…“ Vlastně koho? Má bílý čepeček… Babiččinu károvanou zástěru… Ale pozor! Z huby mu trčí ostré zuby! Tušíte správně. Je to vlk. Ne ale ledajaký! Přímo ten, co číhá na Červenou Karkulku. Raději se mu obloukem vyhněme. Víte, co funí a supí támhle pod mostem? Utíkejte se podívat. Maminko, Vavelský drak! Tak to jsme si teda nepomohli! A kde se usídlil? Přímo v podhradí! Zabral kamennou sluji a číhá tu na ubohou princeznu. To může špatně skon- čit! Kdo tu příšeru přelstí? Věřte, nevěřte - obyčejný švec. U toho my zrovna nemusíme být. Pozvedněme raději zrak a vystupme pro jistotu támhle po kamenných schodech nahoru k hradu. Panečku, tu je ale rozhled. A vidíte na hradbách ty tři havrany? Také se někam koukají. Něco vám prozradím. Kdysi to bývali tři sliční mládenci, ale protože zhavraněli, musejí nyní vyhlížet svou sestru zachránkyni. Nezahlédli jste ji náhodou? Tak co, kudy se dáme z hradu? Přejdeme dřevený most nebo se vydáme hmatovým chodníčkem pro bosé nohy ke stoličkám tří medvědů? Doporučuji vám obojí. Na mostě se určitě zastavte a všimněte si, že každá pohádková bytost nebo stavba je zasazena do svého typického prostředí.

Kolem prince Bajaji vidíte lípy – jeden z pradávných symbolů českého státu, vzdálený dub připomíná Evropu, modré levandule reprezentují Francii, kleče připomenou Tatry a Slovensko, borovice zase Anglii, břízy samozřejmě Rusko, travnaté plochy Itálii a Ně- mecko. Také drak stojí u kamenné sluje pod skalnatým vrškem, zrovna tak jako v Krakově. Zkrátka každá pohádka je citlivě vsazena do svého typického prostředí. A co teprve až se vše rozroste! Trávník se zazelená, z vrbové brány vyraší první ratolesti, rozkvetou keře růží, stromy vypučí novými výhonky a vše zavoní. Panečku, to bude teprve paráda! Ale teď již vzhůru k našemu chodníčku pro bosé nohy. Tak co, jak se vám líbí procházka po tak různorodém povrchu? Co vám sdělily bosé nohy? A víte, že kdysi v Bukovci všechny děti každičké léto běhaly pouze bosky? Také by se vám to takhle líbilo? Mně se zase líbí u medvědů. Bydlí támhle, co stojí ty tři stoličky. Dokážete na ně vyšplhat? Zlatovláska to dokázala. A hádejte, kterou z nich měla nejraději? Trochu vám napovím. I vy si volíte to, co máte rádi. Pokud jste se u medvědů dost vydováděli, můžeme spolu vyrazit ještě k lanovému bludišti. Tam se teprve pozná, jak je kdo hbitý a zda si dokáže poradit s lanovou motanicí. Zkuste to. Stačí si zvolit jeden sloup, kouknout se na jeho barvu a vydat se po laně téže barvy. Hezky prolézat, nadlézat, podlézat, ale pozor! Svého lana se nesmíte pustit. Pokud jste došli k témuž sloupu, odkud jste vyrazili, jste u cíle a my vám blahopřejeme.

Líbila se vám procházka „za devatero hor“ – výlet našim novým areálem Cestujeme po Evropě? Pokud ano, tak neváhejte a hurá pod Kempu! Tam je vše živé. No, abych nepřeháněl - je tam vše skoro jako živé. Kamarádi, všechno prozkoumejte, nic si nenechte ujít. Ale také nic neničte, aby nám naše pohádkové bytosti i jejich okolí zůstaly jako ve skutečné pohádce.

Pohádkový Bukovec také s myšlenkou pro dospělé

Abyste vy dospělí nepřišli zkrátka, nabídneme vám v rámci představení projektu Turistická atrakce „Cestujeme po Evropě“ alespoň jedno krátké zamyšlení. V kulturní krajině člověk odedávna budoval místa, jejichž obsah jej svým určením přesahoval. Unás mezi takové stavby patří například kostely, kaple, kříže, ale třeba také sochy, různá umělecká díla či okrasné zahrady. Ztvárnit pohádkové příběhy a zasadit je do krajiny, jak jsme toho nyní v Bukovci svědky i spolutvůrci, neznamená nic jiného, než říci, že i my dospělí stále ještě věříme v dobro, které má sílu vítězit nad zlem. Že doufáme v nebe nad zemí, ve svět, který nás naprosto přesahuje. Snad kvůli zvláštnímu kouzlu tajemna si lidé v každém věku vyprávějí nevídané příběhy. A  možná jen kvůli studu před dětmi je nenazývají pohádkami, i když se jim velice podobají. Ostatně tady je krátká ukázka:

„Jeden Evropan poslouchal naprosto neuvěřitelný příběh východních mudrců. Když jej dovyprávěli, hned se dychtivě tá- zal: „A skutečně se to stalo?“ Otázka zůstala nějakou dobu nezodpovězena. Až po chvíli se ozval nejstarší z moudrých: „Nestalo,“ řekl, významně se odmlčel a po chvíli dodal, „ale přesto je tenhle příběh pravdivý.“